Anonymní uklízečky - 1. díl

Nový rok přináší na blog nový projekt. Nazvala jsem ho Anonymní uklízečky. Připojí se v něm ke mně jedna čerstvě závislá uklízečka. Pro zachování anonymity jí říkejme paní Lenka. Budeme s vámi sdílet strasti a slasti uklízení. Začínáme vzájemnými rozhovory. Každá jsme vymyslely tři otázky.

Veronika: Proč ses rozhodla "radikálně" uklidit?

Lenka: Bylo toho na mě moc. Uvědomila jsem si to v šestinedělí. Přišli jsme z porodnice domů na Nový rok, doma ještě vánoční výzdoba a dárky, k nim se na jídelní stůl naskládala spousta věcí z porodnice a každá návštěva na ten stůl přidávala další a další kousky. Z jídelního stolu se stal pomník krámů, kolem kterého jsem denně alespoň dvacetkrát procházela z ložnice do kuchyně připravit mléko. Blízkým jsem postupně zakázala cokoliv dalšího nosit, nebo, pokud šlo o jídlo, jsem ho jen vybalila a každou tašku a krabičku ihned vrátila dárci. Piedestal bordelu nerostl, ale strašil mě dál. Bohužel asi dva měsíce trvalo, než se mi mezi veškerým snažením udržet toho malého člověka (i sebe) při životě podařilo najít čas a svého strašáka zlikvidovat. Zem se zatřásla, když na ni dopadl ten obrovský kámen, co mě tížil u srdce. A tehdy mi s přívalem radosti došlo, že pokud mám teď trávit téměř veškerý čas doma, ne tam jen chodit přespat a uvařit, musím si tam pořádně uklidit. Jinak si tam nikdy neodpočinu a nenaberu sílu, podvědomě budu pořád rozptylována nepořádkem. Horší čas než sžívání s prvním potomkem, kdy je člověk rád, že se nají a občas vysprchuje, jsem si pochopitelně vybrat nemohla. Taky to nešlo hned, ale motivace byla obrovská. A já se jen tak nevzdávám.

Veronika: V čem jsi udělala největší pokrok a v čem se chceš naopak ještě zlepšovat?

Lenka: Předloni k nám měla přijet kamarádka s rodinou. Strávila jsem úklidem 3 odpoledne, horlivě jsem celá zpocená lítala po bytě, ještě když parkovali před domem. Stihla jsem to téměř na minutu přesně, aby nedošli do něčeho, za co bych se styděla. Teď by mi podobná akce zabrala hodinu, a i kdyby přišli bez ohlášení, pořád bych se neměla za co stydět. Pokrok není na jednom místě nebo v jedné činnosti. Je to kompletní změna myšlení a fungování. Uklizeno pro mě už není krásný stav jednou za pár měsíců, ale každodenní cíl a nová norma. Je co zlepšovat, třeba těch pár desítek vteřin na ustlání postelí bych chtěla najít opravdu každé ráno, ne jen ve dnech, kdy se mi extra chce. Roznošené oblečení by se taky nemuselo povalovat na židli. Mám na čem pracovat.

Veronika: Jaký "trik" Ti nejvíc pomáhá s údržbou pořádku?

Lenka: Jmenuju se Lenka a jsem závislá na uklízení. Na uklizenu. Na endorfinech, které se mi vyplaví, když splním úkol a odškrtnu si ho ve svém to do listu. Nikdo mě nepochválí ani nepoplácá po rameni. On si toho nejspíš ani nikdo nevšimne, že je utřený prach nebo umytá vana. Ale já to vidím, vím a užívám si to. Žene mě vlastní motivace a potřeba, nedělám to pro jiné, nedělám to na oko. Nemusím se do toho nutit. Nemám na to tolik času, kolik bych potřebovala, ale jelikož si vedu evidenci a poctivě zapisuju, tak vím, že od léta jsem nesplnila svůj plán jen párkrát. Jde to. Během pár minut se dá stihnout tolik věcí! A těch pár minut si několikrát za týden najde každý. Nedávno jsem zažila den, kdy jsem si z jistých důvodů slíbila, že nebudu uklízet. Vlastně jsem se i trochu nudila, svrběly mě ruce, jak bych teď mohla jít naleštit baterie. Vydržela jsem. Já, která bych před rokem radši koukala do mobilu nebo na televizi a jen v krajní nouzi popadla třeba vysavač! Varování: uklízení je návykové. A je to moc dobře.

Lenka: První otázka je konkrétnější, ale zajímá mě už dlouho - odkud čerpáš znalosti ohledně managementu a jak tě napadlo rozjet kurzy?

Veronika: Netroufám si o sobě tvrdit, že mám znalosti v oboru management. Nad tím, jak si zorganizovat čas, jak bezbolestně a efektivně zařadit úklid do denního rozvrhu, si hlavu lámu už hezkých pár roků. Začala jsem u sebe, když jsem zjistila, že opravdu nechci žít jen v módu práce (tenkrát ještě kancelář) a úklid doma. Chtěla jsem sportovat, věnovat se psům a s domem přibyly i povinnosti na zahradě. Musela jsem se naučit uklízet tak, abych byla spokojená s výsledkem, ale neplýtvat při tom časem. V prvních krocích mi hodně pomohl systém Fly lady, měla jsem se od čeho odrazit, ale hodně brzo mi došlo, že se nenapasuju do cizích tabulek, to do listů a škatulek. Mnohokrát jsem si sepisovala vlastní manuály, docela dlouho jsem si každou drobnost plánovala do diáře. Díky svým vlastních chybám a pádům se mi teď občas podaří pomoci a poradit ostatním. Podívat se na jejich situaci s nadhledem a zkusit je odradit od slepých uliček, kterými jsem sama už prošla. A proč jsem si vymyslela, že uspořádám kurzy? Když jsem založila blog a živnost, přicházely poptávky i ze vzdálených míst. Nebývaly míněny úplně vážně, nikdo mě netahal přes celou republiku, ale ozývaly se vzdechy po tom, že by mě některé hospodyňky chtěly mít blíž, abych jim mohla pomáhat s úklidem. A kde nemůžu být fyzicky, natáhnu své internetové pařátky. Tak vznikly kurzy. Jako slabá náhrada mé fyzické práce. A se stejnou myšlenkou je dělám pořád. Nepotřebuji před nikým machrovat, nikomu vnucovat své neochvějné pravdy. Chci pomáhat k hezčím domovům.

Lenka: Máš radši třídění, nebo uklízení? A proč?

Veronika: Vypadá to jako jednoduchá otázka. Ale to bych nebyla já, abych se nerozepsala. Miluju uklízení, svou práci jsem začala dělat proto, že mi úklid doma nestačil. Teď už absťáky po hadru a vysavači nemívám. Taky si neskromně troufám říct, že jsem se doma naučila udržovat čistotu tak, že to zabere minimum času. Proto se doma přesouvám do vod třídění a minimalizování. Takže na své práci mám ráda uklízení a doma si ráda potřídím.

Lenka: Je něco, co ti úklid bere? Má nějaký negativní dopad na tvůj život?

Veronika: Nevybavuji si jediné negativum, které bych na úklidu někdy našla. Ale škodí mi perfekcionismus, který z radostného uklízení a třídění dokáže udělat hon za dokonalostí. Hon za něčím nedosažitelným. Učím se sama sebe krotit a být spokojená se 100%. Dělám vše tak, jak to jde zrovna nejlíp a nevyčítám si, že nemám sílu nebo čas na dokonalost. A kdo je má? Další potíž je napodobování. Inspirace je hezká věc, ale snadno se do ní člověk tak zakouká, že chce mít všechno stejně jako jeho vzor. A musíme se smířit s tím, že nikdy nemůžeme být totožní s někým dalším. Já se třemi psy se nemůžu rovnat domácnostem bez zvířat. Pracující žena nemůže dohnat ženu, která má na svou domácnost mnoho hodin denně. Maminka tří dětí nebude mít stejný počet věcí jako minimalistka, která žije sama. Když se mi daří tyhle dva démony krotit, úklid mi přináší jen radost.

Chcete se taky vypovídat a zapojit do našeho projektu Anonymní uklízečky? Napište mi na uklizejtesgracii@gmail.com a my se s Lenkou vašeho dotazu nebo uklízecího příběhu ujmeme a zařadíme ho do dalších článků. Klidně si zvolte své krycí jméno, vaši adresu uvidím jen já a nikam dál ji nepošlu.

Vaše Veronika a Lenka