Lepší je stěhovat se!

Kdo ještě neslyšel nebo neřekl, že je lepší vyhořet, než se stěhovat? Vyzkoušela jsem za vás a věřte mi, stěhování je celkem veselá kratochvíle. Dlouho jsem se psaním o našem požáru váhala, dlouho jsem se k němu neuměla vyjádřit. Nejspíš jsem ještě neměla dostatečný odstup a nadhled. Po šesti letech si už troufám. Ale nehledejte kapesníky, neumím psát fňukavě. I na takovém průšvihu jsem nakonec dokázala najít spoustu dobrého. A o tom chci psát a třeba povzbudit vás, kteří zrovna nemáte veselé období. 

DĚKUJI! Hasičům, že mě neprofackovali za to, jak jsem byla hysterická. Sousedům za to, že mi poskytli azyl, než dorazil manžel z práce a poskytli nám potom i dočasné bydlení. Děkuji našim milým holkám, které nás dva měsíce nechaly bydlet u nich. Bez vás bychom se z toho prvního šoku vůbec neoklepali.

DĚKUJI! Svojí sestře, že mě nenechala utopit se v sebelítosti, ale prakticky ještě ,,za tepla" mi vnukla myšlenku, že si postavíme nový dům. Dokonce hned věděla, která firma se o to postará. Čímž děkuji i Urbanic Haus, že se nás ujali, vyslechli naše nápady a přání a nový domov zrealizovali.

DĚKUJI! Nezapomenu ani na první návštěvu drogerie po požáru. Chystali jsme si půjčený byt k nastěhování a já po dvouměsíční pauze mohla zase vložit do košíku své oblíbené prostředky. Jaká maličkost... A celý nákup jsem dostala jako dárek. 

DĚKUJI! Za dovoz cukroví a velké morální podpory až z Liberce. Jako milovník sladkého jsem tuto vzpruhu moc ocenila.

DĚKUJI A DĚKUJI! Svému muži, že byl neskutečně statečný, dokázal jít dál a mě vlekl s sebou, protože, co si budeme nalhávat, složila jsem se moc hezky. Vyřídil všechno, vyklízel dům, kde já jsem vydržela vždycky pár minut a musela zdrhnout... Držel mě nad vodou, možná za mě i dýchal, když jsem byla pod hladinou. Fakt nechápu, jak to mohl takhle bravurně ustát.

ČERNÝ HUMOR. Jak brzo po požáru je moc brzo na vtipkování? Protože jsme vzpláli ve čtvrtek, v pátek jsme šli normálně do práce, ono bychom stejně nebyli nikde nic platní... Už přesně nevím, kdo to byl, ale snad ještě dopoledne zazněla nevinná věta: ,,To nehoří." Jo, to je fakt, už nehoří... Udělat si legraci z něčeho, co vás hodně potrápilo, je často dost úleva. Praktikujeme stále.

PRÁZDNINY. V naší ,,bezdomovecké" éře jsem uklízela jen minimálně, nepekla, vařila minutové recepty.  Za mnoho a mnoho teplého jídla a klidných večeří vděčíme mojí mamce. DĚKUJI! Získala jsem tak spoustu času na sebe, sport a psy. V tomhle to byla krásná doba. Stále venku, v pohybu a bez výčitek, že mi něco utíká. Příště by mi ale stačilo méně než rok a půl.

ZÁVIST je hnusná vlastnost a já v období bez domova záviděla. Moc! Všem, kteří měli svoje doma. Chodila jsem po ulicích a nahlížela do oken, do životů úplně cizích lidí a záviděla jim, že jsou doma. Už v těch chvílích jsem si začínala uvědomovat, jak je domov důležitý a jak si nového budu vážit.

NOVÝ ZAČÁTEK. V jediném okamžiku jsme se s manželem ocitli znovu na startovní čáře. Dostali jsme šanci vybudovat si nový domov. A čapli jsme ji za pačesy. Měli jsme už dlouho hodně představ o tom, jak by měl vypadat náš domov snů a v rámci možností jsme ho vybudovali. Ale dostali jsme i něco navíc, než kdybychom stavěli hned po svatbě. Zkušenosti a pokoru. Věděli jsme, že nic není automatické a samozřejmé. Na jednu stranu si všeho, co dnes máme, vážíme mnohem víc, ale na druhou na věcech už zdaleka tolik nelpíme. Zítra je mít zase nemusíme...

Děkuji za milé komentáře a zprávy, které jste mi psali v pátek na sociálních sítích. V pátek ani dnes jsem si nepřišla pro lítost. Jen jsem tím zveřejněním udělala tečku za celou událostí. Mám pocit, že si zasloužíte vědět, že i já mám svou historii a nejsem jen znuděná madam, která umí jen leštit kohoutky.

vaše Veronika