Moje adventní výzva

Letos experimentuji a poprvé si dopřávám advent v klidovém režimu. Trochu nuceně. Obvykle je pro mě jednodušší omýt dvacet oken a uklidit celý dům než strávit den na gauči. Nevím, čím mě v nemocnici nadopovali, ale zatím se nepouštím do větších akcí. Nemám do nich ani chuť. Dnes se s vámi chci podělit o své nové zážitky a zkušenosti, které jsem díky operaci získala. Vypíšu se taky z obav, které ve mě vyvolává moje letošní výzva. Snad u čtení neusnete.

NEMOCNICE - Pro mě neznámé a neprozkoumané prostředí. Musím říct, že jsem byla mile překvapená. Všichni zaměstnanci se chovali skvěle, nikdo nebyl protivný, arogantní, neochotný. Operace proběhla tak, jak měla, bolesti jsem nepoznala. Jsem klikař a lékařské zákroky zvládám s přehledem. Trhání osmičky pro mě byl malý výlet, který znepříjemňoval jen potůček neposlušných slin, který mi utíkal z umrtvené pusy. Drobnou komplikací byl můj prázdný žaludek. Na jídlo já jsem holt háklivá, a jak ho nemám, je mi špatně. Zkoušet do mě dostat dostatek nemocničního čaje se ukázalo jako nedobrý nápad. Prázdný žaludek se nechtěl smířit s rolí rychlovarné konvice prolévané kyselinou citronovou. Odmítal spolupracovat, i když jsem ho chlácholila, že kyselina je skvělá na vodní kámen. Po pár soustech polévky a výměně čaje za vodu jsem pookřála a na nemocničním nebi už se neobjevil ani obláček. Ani jídlo nebylo jako z hororu. Jasně, Alcron to nebyl, ale jedlé bylo. Opravdu musím náchodskou nemocnici jen chválit a děkovat personálu za trpělivost, ochotu a všechny úsměvy. Extra díky sestřičce, která se mnou strávila první noc po operaci. Houkání, které se nepravidelně ozývalo nad mojí hlavou (chyba techniky, ne, že bych kolabovala) zkoušelo naši ostražitost. Já ostražitost ztratila a setrvávala většinou v polospánku. Sestřička vždy přišla, přístroji trpělivě domlouvala a snažila se předejít dalším poplachům. Marně. Na jejím místě bych se nejpozději ve dvě ráno oběsila na všech hadičkách, které vedly do mě nebo ze mě.

DOMA- Těšila jsem se! Na svoji smečku (manžel se do ní pochopitelně počítá), na svou postel, svoje vůně… Ráno jsem si v nemocnici všechno hezky nachystala, abych muže nezdržovala. Snažila jsem mu ukázat, že má schopnou ženu, a tak jsem nechodila jako pokakaná stařenka, pokoušela jsem se stíhat jeho tempu. Zaběhla jsem zaplatit na benzínce, zašla (pár kroků z auta) k dědovi se slunečnicí pro ptáčky. A hurá domů! Uvítat tři rozdivočelé chlupáče. Radost! Vybalila jsem si, zapnula pračku, dostala první domácí oběd. Nádhera! Najednou mi ale ztuhnul úsměv na rtech i břicho. Následující dvě hodiny jsem ležela na gauči v bolesti a třesavce. Nezkoušejte! Klasicky jsem přepálila start. Díky za včasné varování. V nemocnici jsem totiž byla v pohodě, chodila jsem po pokoji, četla, komunikovala. Dokonce i na výlet za kávou o patro výš (výtahem) jsem si troufla. Jenže to byl zlomek toho, co jsem ,,oběhala" po propuštění. Aspoň jsem si nastavila hranice hned na začátku.

MANŽEL - Myslím, že by o něm měl vzniknout celovečerní film. Jak neuvěřitelné jsem měla štěstí, že si mě před patnácti lety objevil! On totiž: Vaří! Výborně! Ano, to vím už dlouho. Peče! Skvěle! K tomu nedostal moc příležitostí, protože pečení je jedna z mála činností v kuchyni, které mě baví. Má se mnou celé ty roky trpělivost! Neuvěřitelné! Uklízí! Skoro profesionálně! Víc mu uznat nemůžu, aby mi nepřetáhnul klientelu.Úklid je moje parketa a moje vášeň, vždycky jsem si ho ráda zastala sama. Ale manžel se toho chopil úžasně! Díky němu je pro mě domov opravdu léčivým prostředím. Neumím si totiž představit, že bych byla takhle nemožná a neschopná, ležela na gauči a jen pozorovala, jak se doma hromadí nepořádek a špína.

MOJE VÝZVA - Po prvním zaškobrtnutí se mi zatím daří opravdu nepřehánět své aktivity. Tuším, že zůstat v klidu bude pro mě opravdu oříšek. Jsem ale pevně rozhodnutá vydržet, poslouchat doktory a své tělo. Chci se totiž vrátit do práce ve 100% formě! Naštěstí jsem tušila, že budu potřebovat ,,nějaké zaměstnání", a tak jsem si půjčila hromadu knížek, naplánovala třídění fotek v mobilu, úklid v e-mailech, přípravu kurzů… To vše můžu dělat z gauče. V rámci rekonvalescence zatím zvládám pomáhat manželovi s úklidem kuchyně, dokážu omýt wc, vyprat a nenadělat tady nepořádek. Oproti obvyklým výčtům je to nic. Pro mě ale dobrý!

VÁNOCE - Nejsem vánoční typ. Už roky jsem se na Vánoce těšila jen kvůli pár dnům volna, kdy můžeme jít na procházku za světla a koukat na Harryho Poterra. Letos se občas přistihnu ve vánoční náladě! Venku sníh, obvykle nenáviděný, ale z okna tak hezky čistý, doma svíčky, nikde nelítám jako hadr na holi. Letos budou Vánoce jiné. A nezáviďte mi. Nebojte, ani mně není celé dny do zpěvu.

Vaše Veronika