Moje milé omyly

Dnes pro vás mám článek spíše k oddechu a odpočinku u kávy. Uklízení nechám malinko stranou, ale nemusíte mít obavy, o uklízení se toho na mém blogu dočtete ještě mnoho. Tento týden jsem si několikrát uvědomila, jak vtipně jsem si plánovala život a jak vtipně jiný život žiju.

• Vždycky, když tancuju kolem plotny, vzpomenu si s křečovitým pousmáním, jak jsem kdysi babičce tvrdila, že rozhodně nehodlám vařit. Budu se stravovat v restauracích. Jasně! 
• Vzpomínám si taky na přesný psí plán. Počítala jsem s osmi kusy. Vybavuji si dva jezevčíky, dva husky, dva shar pei. Poslední pár v mojí paměti neutkvěl. Dnes mi tři docela dobře stačí.Na cvičák budeme s Arnoštem chodit chvíli, žádné výcvikové oblečení si nikdy nekoupím, je ošklivé. Psal se říjen 2014. Na cvičáku strašíme stále a oblečeni jsme pejskařsky od hlavy k patě. Ne, že by se mi šusťák začal líbit, ale na psí kusy je velmi praktický.
• Ohledně vztahů jsem ve dvaadvaceti, jako zkušená a zralá žena, měla jasno. Žádný vážný vztah už nechci, budu si užívat svobody, žít v pohodě sama. Kdyby náhodou, tak muž mého života bude rozhodně o dost starší než já. Samozřejmě, moudrá ženo! Vdávala jsem se o dva roky později za chlapce o rok mladšího. Díky za tenhle báječný omyl!
• Celý život jsem se cítila být městskou holkou, i když jsem vyrůstala v malém městečku. Mamka milovala Prahu a já jsem předpokládala, že nikde jinde v dospělosti žít ani nemůžu. Během studia na vysoké škole se mi zalíbilo v Hradci Králové, ale ani tam jsem se nenastěhovala. Vrátila jsem se do rodného města. Manžel sice pochází ze stejného města, ale vyrůstal v domě a prarodiče měl na vesnici. A tak jsem se najednou ocitla v naší Haciendě. Přiznávám, že to byl celkem šok. Kromě toho, že Hacienda nebyla zrovna výstavním sídlem, život v domě na vesnici pro mě byl úplně nový. Kdepak zahrada! Ta mi dává zabrat pořád, i když mám pocit, že už dospívám k tomu, aby mě aspoň těšily výsledky a úroda. Pomalu se zbavujeme starého nepořádku vzniklého nezkušeným stěhováním a pozdější likvidací domu. Rajčata a okurky ze skleníku jsou bezkonkurenční a matně vzpomínám, že i naše malé jahody byly moc dobré. Teď je sklizeň v režii Joplin. Za práci dostávám zaplaceno možností jíst od května do října na prosluněné terase. Až mě děsí, jak moc mě venkovský život začíná pohlcovat a bavit. Jak tohle skončí? Budu bydlet na samotě u lesa, chovat králíky a včely? Slepice neee, těch se bojím! Pěstovat si vlastní zeleninu, zavařovat, nakládat, dojit, kuchat? 
• ,,Veru, ty se musíš živit hlavou, rukama se neuživíš, protože jsi dost nešikovná a nepraktická." Řekla mamka a já neměla důvod oponovat. Ve škole mi to šlo, dá se říct, že učení mě i bavilo. Koncem střední a na vysoké škole určitě. Mnoho let jsem taky strávila u počítače, i když v různých oborech. Měla jsem ve své práci pořádek a systém. Učila jsem se celkem snadno a rychle, ani mnoho chyb jsem za svou kancelářskou kariéru nenasekala. Vypadalo to jasně. Už ani nevím, kdy se mi začala do hlavy pomalu vtírat myšlenka na útěk ze židle ke koštěti. Občas mi probleskla hlavou, ale vzpomněla jsem si na mamčino proroctví a seděla jsem dál u monitoru. Nakonec byly záblesky tak silné, že jsem to riskla. Pustila jsem se do fyzické práce, dokonce i na vlastní pěst. Mami, díky, že ses pletla a krásný Den matek! Sice pořád moc ráda čtu a docela dost si toho ze školy pamatuju, ale úklid na mě asi čekal celý život. Momentálně sice nevím, jak si práci nakonec přeorganizuji, aby mi stačily síly, ale kolem uklízení se hned tak motat nepřestanu. 

Také jste se někdy moc hezky spletli?

vaše Veronika